Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nulté číslo iHázená

Editorial Nultého čísla časopisu iHázená

salcak-portret

Dobrý den, vážení házenkářští přátelé,
 
když jsem sedmého dne devátého roku druhého tisíciletí otevřel pod hlavičkou Národního házenkářského archivu wvw.házenkářsk.éstránky.cz, netušil jsem, k jakým úvahám a situacím mne pátrání po zapomenutých kronikách, archivech, fotografiích, suvenýrech a příbězích
z házenkářských hřišť přivede. V archivu nyní čekají na digitalizaci desítky publikací s tématikou házené, téměř kompletní ročníky časopisů Stadion, Štart, Sport 1958, Sportovní ročenka, Sportovní sláva, Ruch a další svazky kronik klubů, krabice fotografií, balíky plakátů, pozvánek, korespondence, zápisů... Některé tiskoviny jsou starší sta let. Tehdy - na začátku minulého století se na třech místech světa – v Čechách a na Moravě, v Dánsku a Švédsku a v Německu - zrodily a začaly rozvíjet tři házenkářské hry, které spolu soupeřily o mezinárodní uznání. 

Už nikdo nikdy nemůže spolehlivě říci, která z házenkářských her přišla na svět první, která se od které inspirovala více herními prvky. Nezvratným faktem ale zůstane to, že v české (od roku 1971 národní) házené se v letech 1930 a 1934 hrála dvě ženská mistrovství světa, německá házená o jedenácti hráčích byla v roce 1936 olympijským sportem a až do šedesátých let se konala mistrovství světa v obou kategoriích. Na mezinárodním poli zvítězila skandinávská házená, stala se stabilním olympijským sportem.

Při otvírání těchto historických stránek jsem snil, že zde bude po několika letech možné postupně najít všechno, co je o všech třech házenkářských hrách u nás i o českých házenkářských stopách ve světě známo. Fakta, fotografie, výsledky a sestavy významných zápasů, zajímavosti, příběhy a osudy házenkářů a házenkářek…

O tyto stránky se NHA stará už tři roky. Za tu dobu jsme pomohli díky našim exkluzívním materiálům vyřešit pánům Billu Mallonovi a Tonymu Bijkerkovi z International Society of Olympic Historians (ISOH) dva házenkářské olympijské otazníky z Berlína 1936 a Montrealu 1976, obracejí se na nás historici z Holandska, USA a už čtvrt roku se potýkáme se sestavením osobních statistiky asi dvou desítek československých reprezentantů ze šedesátých let pro sportovního historika pana Lopeze ze Španělska. Podklady máme, ale dosud digitálně nezpracované. Zdálo by se, že někde jsou taková data uložena, ale nejsou. Budou. Na našich stránkách. Ale až na těch nových, které budou stačit kapacitou. Máme připraveny obrovské soubory dat a na dalších se pracuje. Náš knižní a časopisový fond je prizmatem házenkářské historie prokazatelně mnohonásobně bohatší než knižní fond všech univerzitních knihoven v ČR dohromady. To nejsou žádné smyšlenky, to je prostě fakt. Přesto je v té nejpodrobnější regionální podobě ještě mnoho děr a bílých míst.

Napíšeme spolu dokonalé dějiny házenkářských her na území České republiky a Slovenska! Zveme Vás ke spolupráci.
Národní házenkářský archiv je volné seskupení historiků, renomovaných novinářů, házenkářských odborníků a pamětníků. Jsme přesvědčeni, že nejen jim, ale i novinářům a tím i široké sportovní a zejména házenkářské veřejnosti, přinesou mnoho zajímavých informací, které dnes vlastně nelze nikde podrobně a pohromadě získat. Napište nám, nabídněte, co můžete darovat (případně prodat), zapůjčit k digitalizaci či napsat či zaznamenat. Stojíme o každou i zdánlivě bezvýznamnou informaci, třeba jen z dětských let.
Během dlouholeté přípravné práce na zřízení těchto stránek a pátrání v archivech a antikvariátech vyšlo najevo, jak malé má většina lidí točících se kolem házené povědomí o historii a významných událostech našich sportů. Historici vydávají za státní peníze knihy plné faktografických chyb, v časopisech dochází ke komolení jmen a záměn fotografií hráčů a hráček, trenérů, vedou se anonymní přihlouplé internetové diskuze, sebestředné figury manipulují s veřejným míněním a vymýšlejí si do médií. Národní házenkářský archiv a jeho wvw.hazenkářsk.éstranky.cz chtějí tyto mezery zacelit a přispět k popularizaci české házené.

Tedy i házené národní, kterou až do roku 1947 musíme započítávat do české házenkářské historie. Díky její existenci a tradici se hned od počátků mezinárodní házené u nás stalo tehdejší Československo házenkářskou velmocí a ve světové špičce vydrželo v obou kategoriích až do osmdesátých let. Legendární brankář a trenér Jiří Vícha, který pro Československo vychytal dvě světová stříbra i bronzy a dovedl reprezentaci k olympijském stříbrným medailím stejně jako Grosswaldstadt ke druhému místu v bundeslize, nedá na českou – národní házenou dopustit: „My jsme z české házené vyšli - ta první generace. První
úspěchy a medaile – to bylo zásluhou české házené,“ řekl vloni v medailonu Time outu ČT4 natočeném na počest jeho osmdesátin. Paradoxem ovšem bylo, že redaktoři České televize použili do reportáže archivní záběry, na kterých nedokazoval své umění mezi třemi tyčemi Jiří Vícha, ale brankář mistrů světa František Arnošt, který těžce zraněného Jiří Víchu v týmu nahradil. I mezi mistry světa a stříbrnými olympioniky byli hráči, kteří začínali na hřištích české házené. 
Představíme i českou historii německé házené o jedenácti hráčích v německy mluvících zemí zvanou Feldhandball. Mezinárodní historie této varianty házené začala na strahovkém stadionu... 

Dovolte mi, abych Vás pozval k návštěvě nultého čísla časopisu iHázená (s přílohou lednového a únorového čísla časopisu Házená 1967) zde na webových stránkách Národního házenkářského archivu. Do doby, než ještě letos otevřeme ve spolupráci s vedením interligového klubu Sokol Poruba zcela nové vysoce profesionální historické stránky Národního házenkářského archivu, budou badatelské výstupy, zdigitalizované archiválie, fotografie, filmové, televizní záznamy a amatérská videa či odkazy na ně v internetové síti vycházet v internetovém časopisu Házená v dvouměsíčním intervalu.  

Toto nulté číslo nese datum sedmého druhý ( 7.2. ). V tomto roce se budeme zabývat událostmi, které se odehrály v letech, které končí právě těmito čísly - házenkářskou sedmičkou a dvojkou. Toto číslo házenkáři nevidí rádi v zápisech z utkání, v iHázené se mohou naopak těšit na televizní připomínku kulatého výročí zisku stříbrných olympijských medailí v roce 1972, ženy vybojovaly v roce 1962 na mistrovství světa bronz. Sedmičky vévodily konci letopočtů 1957 a 1967 - tehdy získali světové tituly ženy i muži. V listopadu roku 1947 se na Letné poprvé hrála skandinávská házená, v roce 1952 disponovala Ukrajina více než 100 000 hráči české házené (!), kterou tam kantoři přivezli v roce 1912 z kurzů v Luhačovicích... O tom všem budeme psát, natáčet a zaznamenávat. O každém družstvu, každém hráči, každém, pro nějž není házená jen sportem, ale i něčím víc. Víme, že to nikdy nedokážeme, ale pokusíme se o to. Napíšeme spolu znovu dějiny házené! 

Za Národní házenkářský archiv děkuji, že jste dočetli až sem. Napište, zda byste chtěli s NHA spolupracovat. Naše adresa: narodnihazenkarsky@seznam.cz
S házenkářským pozdravem: „Ať se daří!“ Vladimír Salčák

A teď už si opravdu příjemné počtení a podívání.

titulni-strana.jpg
14.-mistrak-v-zubri-1957-vladimir-salcak.jpg 
Před padesáti pěti lety - v roce 1957 - bojovali na hřišti u fojtství o mistrovské body v české házené tehdejší velcí rivalové domácí Zubří a Veselí nad Moravou.
 
Proč vznikly tyto wvw.házenkářsk.é stránky.cz si přečtěte na: http://zlin.cz/499029n-vitejte-v-hazenkarskem-archivu 
 
televize.jpg
 
  Dvacetiminutový televizní medailon bývalé reprezentační brankářky
Věry Macharáčkové
najdete zde:
 
 
 
b1967as_hzen0001.jpg
 
 
Před čtyřiceti pěti lety - 21. ledna 1967 získali českoslovenští házenkáři na popáté titul mistrů světa. Po sérii bronz - stříbro - stříbro - bronz přišlo konečně zlato. Byla to zároveň poslední medaile z mistrovství světa. Přečtěte si o tom v lednovém a únorovém čísle časopisu Házená z roku 1967:
Není všechno zlato, co se třpytí. První házenkářskou zlatou medaili získali hráči Německa na olympijských hrách v Berlíně v roce 1936. Hrál se německý Feldhandball o jedenácti hráčích na fotbalovém hřišti.
 
 
clip_image002.jpg
 
 
Nebyla to dobrá olympiáda. Byla předzvěstí špatných časů, které svět čekaly. Uniformovaným zrůdám na tribunách měla potvrdit, že bílá a zvlášť nordická rasa je jiným nadřazena. A to i ve sportu. I dnes si to jejich pohrobci myslí. Myslí?  
 
 
  
Televizní záznam finále OH v Mnichově 1972
Nabízíme vám pohled do čtyřicet let staré olympijské historie. Tehdy v roce 1972 přivedl v Mnichově trenér Jiří Vícha spolu se svým trenérským kolegou Ladislavem Šestákem československé házenkáře ke stříbrným olympijským medailím. V sestavě: Jaroslav Škarvan, František Králík, Petr Pospíšil – Ivan Satrapa, Vladimír Jarý, Jiří Kavan, Jindřich Krepindl, Ladislav Beneš, Vincent Lafko, František Brůna, Jaroslav Konečný, Pavel Mikeš, Andrej Lukošík, Zdeněk Škára, Vladimír Haber, Arnošt Klimčík podlehli až ve finále Jugoslávii (Zoran Živkovič, Abaz Arslanagič, Miroslav Pribanič, Petar Fajfrič, Milorad Karalič, Djoko Lavrnič, Slobodan Miskovič, Hrvoje Horvat, Branislav Pokrajac, Zdravko Miljak, Milan Lazarevič, Nebojsa Popovič, Zdenko Zorko, Albin Vidovič, Dobrivoje Selec a Cedomir Bugarski). Byl to po sedmém místě na světovém šampionátu 1970 ve Francii, navíc při premiéře házené na olympijských hrách (v roce 1936 v Berlíně se hrála házená o jedenácti hráčích) fantastický úspěch. „Po prohře s NDR 12:14 a remíze s Islandem 19:19 jsme sice rozstříleli Tunisko 25:7, ale kdyby bývaly NDR s Islandem nehrály nerozhodně, ze základní skupiny bychom nepostoupili.,." vzpomínal po letech v knize Hvězdy českého sportu jeden z klíčových hráčů Ladislav Beneš. Naštěstí se tak nestalo. A co více, po senzačních vítězstvích v semifinálové skupině nad Švédskem a SSSR (shodným poměrem 15:12) zamířili Víchovi svěřenci do finále. „Naše družstvo se skládalo většinou z dělníků a dříčů. Vynikali jsme hlavně perfektně organizovanou hrou s nacvičenými signály," zdůraznil Ladislav Beneš.
Na mnichovskou olympiádu nezapomíná ani Ivan Satrapa: „Starší generace tehdy skončila, mně bylo kolem šestadvaceti, když k nároďáku nastoupil trenér Jiří Vícha, který začal budovat nové perspektivní československé reprezentační družstvo – Ládislav Beneš, Jaroslav Škarvan, Jiří Kavan, František Brůna…“

V kvalifikaci v Trnavě jsme celkem hladce porazili Švédsko. „Jeli jsme do Mnichova naplnit Coubertinovo heslo, ale i tak to pro nás byl obrovský svátek.“ Jenže premiéra olympijského turnaje skončila obrovským překvapením. V základní skupině čekalo náš tým mužstvo tehdejší Německé demokratické republiky, potom Island a nakonec outsider turnaje Tunisko. „‚Enderáci‘ měli v té
době vynikající mančaft, roky jsme nad nimi nevyhráli. Prohráli jsme asi o dva góly, ale to nevadilo. Pro nás bylo rozhodující utkání s Islandem. Krátce před koncem jsme prohrávali o tři góly, už jsme si říkali, že je všechno v hajzlu, ale uhráli jsme remízu! Tunisanům jsme pak nasázeli asi padesát gólů a postoupili jsme do čtvrtfinále, kde jsme narazili na naše staré známé Švédy. Utkání dominovaly obrany, skóre bylo nízké, a tak každý gól měl svoji váhu. Ale byli jsme v dobré formě…“

V semifinále čekali naši reprezentaci hráči Sovětského svazu, které do té doby nikdo neporazil. Házenkářská velmoc! „Když dávali dohromady nároďák, tak si mohli vybrat z tisíce hráčů, kdežto Jirka Vícha z pouhých pětadvaceti lidí z celého Československa. Moc jsme si na ně nevěřili, ale věděli jsme, že jsou zranitelní. Byli silní, fyzicky nadupaní, ale moc chytrosti zrovna nepobrali. Takže jedinou naší zbraní byla příslovečná česká vychytralost‚ ba přímo ‚vyčůranost‘. Pamatuju si, jak do nich trenér kopal, nemohl pochopit, že s tak ‚malejma Čecháčkama‘ můžou prohrát! Dali nám všehovšudy asi dvanáct gólů! Přitom každému dávali za zápas pětatřicet. Všichni sice tvrdili, že jsme se dostali do finále s velkým štěstím, ale to ke sportu patří.“
Sověti nakonec ostrouhali mrkvičku i v souboji o třetí místo. Premiérový olympijský bronz vybojovali Rumuni v sestavě: Cornel Penu, Gavril Kicsid, Valentin Samungi, Ghita Licu, Stefan Birtalan, Cristian Gatu, Roland Gunesch, Radu Voina, Simion Schobel, Gheorghe Gruia, Constantin Tudosie, Alexandru Dinca, Werner Stöckl, Dan Marin, Adrian Cosma, Virgil Talle
Finále s Jugoslávií bylo už nad naše síly. „Tvrdím, že dodnes nedal nikdo dohromady tak vynikající mančaft, jakým disponovali na olympiádě Jugoslávci. Na každém postu měli dva hráče, kteří byli nejlepší na světě!“ O to cennější je v tomto světle skutečnost, že českoslovenští házenkáři dokázali na začátku sedmdesátých let jako jedni z mála na světě hrát s Jugoslávci vyrovnané zápasy. „Před olympiádou jsme je dokonce porazili, ale v Mnichově to rozjeli ve velkém. Prohráli jsme o pět gólů. Nebyl to výprask, ale jednoduše jsme na ně neměli. I tak to pro nás bylo obrovské zadostiučinění. Když jsme postoupili do finále, všechno z nás spadlo, už jsme věděli, že medaili máme jistou.“ …“
Mnichovské stříbro z neděle 10. září 1972 se stalo významným mezníkem historie naší házené. Po tragických událostech, kdy izraelské sportovce povraždili palestinští teroristé, olympijská sportoviště na dva dny ztichla. Kupodivu ta nechtěná přestávka na herní pohodě našich házenkářů nic neubrala. „Kolektivní sporty mívaly u nás vždy přísný režim, trenér Jiří Vícha byl vyznavačem tvrdé ruky. Snažil se, aby hráči byli izolováni od jakýchkoli rušivých momentů. Věděli jsme, že se něco děje, ale až když nás pak komouši z vedení výpravy nepustili na tryznu za zemřelé sportovce, zjistili jsme, k jaké tragédii došlo… Ale ani tohle nás herně a výkonnostně nijak nepostihlo.“ Finále házenkářského turnaje bylo vůbec poslední akcí, která se na olympiádě konala. Hrálo se v závěrečný den pozdě večer, konec byl dlouho po půlnoci. „Dal jsem gól, snížil tak na 16:21, rozhodčí pískli a byl konec. Turnaje i olympijských her!“ 
Jsem přesvědčen, že ani většina přímých aktérů záběry z památné olympiády nikdy neviděla. Po dobu prázdnin teď mají spolu s dalšími příznivci házenkářské historie možnost se vrátit o sedmatřicet let zpátky…
 
Z archivních článků a statistik sestavil a vlastním slovem doplnil: Vladimír Salčák


Klikněte:
televize.jpg