Kruhy osudu Olgy Fikotové-Connollyové
Už v antice, která je kolébkou evropské civilizace bylo sedm múz – Melpomene – jakýmisi sedmi patronkami antické tragedie. Thalia byla múzou komedie, Erato múzou milostné poezie, Kaliopé lyrického zpěvu, Kleio dějepisu, Urania se věnovala astronomii, Polyhynia lyrice oslavného typu a Terpsychoré hudbě a lyrice. Antika tedy nepoužívala souhrnné pojmy umění, například hudby a malířství. Používala jen označení pro jednotlivé umělecké činnosti a múzická umění členila. Z dnešního pohledu je zajímavé, že například výtvarné umění řadila k řemeslům.
Proč tedy Múzy? Odpověď je nasnadě. V této rubrice budeme hledat otisky našeho sportu v dnešních uměleckých disciplínách. Antických múz je sedm, stejně jako hráčů na hřišti. Základní stavební jednotkou házenkářského dění je zápas a každý zápas je vlastně lidovým divadlem (řecky tragédií). A v ní působí oněch vzpomínaných sedm múz. Jen jim dnes přiřkneme jiné patronáty. Umělecké disciplíny si mohou rozdělit samy. Která si však zvolí literaturu, fotografie, poezii, hudbu a písně, sochařství, kresby či malby, už necháme na nich.
Dnes bychom chtěli upozornit na knihu Olgy Fikotové-Connollyové Kruhy osudu. Vyšla sice již před časem ve vydavatelství Daranus, ale pořídit se dá nejen v knihkupectvích, ale i na internetu asi za 180 Kč.
Byla to dlouho očekávaná a vůbec první autobiografie legendární československé a později americké diskařky, vítězky Olympijských her 1956 a účastnice celkem pěti olympiád nabídne nejen příběh velké sportovkyně, ale i neobyčejný příběh její lásky a posléze sňatku s americkým kladivářem Haroldem Connollym a také navýsost zajímavé postřehy a názory paní Connolly na život v socialistickém Československu i v USA, sport a v neposlední řadě ekologii – vždyť ochraně životního prostředí zasvětila mnoho desítek let. Vyvstává tu před námi pohnutý příběh silné ženy z rodiny perzekvované komunistickým režimem.
Následujícící ukázka, kterou NHA pro Vás vybral je z kapitoly Dejvické gymnázium. Po zatčení Olžina otce (bývalého legionáře, za protektorátu zatčeného a vyslýchaného gestapem, bojovníkem z pražských barikád v květnu 1945) si ji těsně před její maturitou povolal k „pohovoru“ ředitel gymnázia.
„Jsem si jista, že tatínka drží omylem.“
„V naší lidově demokratické zemi není nikdo zadržován omylem. Otec vás asi zapomněl informovat, čím se zabýval,“ poznamenal sarkasticky.
Zoufale jsem vykřikla: „Nemáte právo takhle mluvit o mém otci!“
„Soudružko Fikotová, vaše chování je takřka neomluvitelné. Což mi připomíná, že jsem viděl ve vašem kádrovém spisu stížnost dvou vašich spolužaček, že se vyhýbáte schůzím Československého svazu mládeže.“
„Nevyhýbám se schůzím, ale jsou… zdají se být… ano, neproduktivní. Chodím na všechny pracovní brigády, ale ve volném čase reprezentuji Československo v házené.“
„Politické schůze vychovávají naši pracující inteligenci. Tam máte chodit, ne hrát házenou… a teď, jestli už nemáte co dodat, vraťte se do třídy. Váš případ budeme řešit s výborem.“
Věděla jsem, že bych se měla uklonit a zmizet, ale napětí posledních dnů jako by prorazilo pomyslnou hráz. Copak si ten člověk myslí, že chrání společnost, když v podstatě chrání jen sám sebe před možnou kritikou?
„Chci něco dodat. Řekla jsem vám všechno, co o tátovi vím, a nevěříte mi. Váš školní výbor mi také neuvěří. A proto školy nechám! Nedopřeji vám tu radost, abyste mě mohli vyhodit. Já tady nechci být!“
Olga Fikotová se přes házenou a basketbal (v obou případech na reprezentační úrovni) vypracovala v disku ze začátečnice v překvapivou, ale zaslouženou olympijskou vítězku.
Velmi barvitě líčí pro ni osudovou olympiádu v Melbourne, kde nejen získala zlatou medaili, ale také poznala svou lásku Harolda Connollyho, který na těchto hrách taktéž zvítězil. Po dlouhé cestě lodí a vlakem přes Tichý oceán a Sovětský svaz následovalo československé interzmezzo, kdy byla národem nadšeně přijata, avšak komunisté se zachovali zcela opačně a její pražská svatba s Connollym, kterou sledoval celý svět, byla malým zázrakem v době studené války. Pomstychtiví mocipáni za ní sice zavřeli dveře zpět, i přesto se však dokázala dostat i do americké reprezentace, za kterou závodila na čtyřech olympiádách a na té poslední, v Mnichově 1972, byla dokonce vlajkonoškou americké výpravy. Uvědomíme-li si, že v té době byla již čtyřnásobnou matkou a že se velmi aktivně angažovala v řešení sociálních a environmentálních problémů, je její dlouhotrvající sportovní kariéra neuvěřitelným úspěchem. Paní Connolly, znovu triumfálně přijatá v Praze, tentokrát v roce 2006 při příležitosti 50. výročí olympiády v Melbourne, se po skončení závodní kariéry naplno vrhla do pomoci lidem v nouzi, mladým, sportovcům a v neposlední řadě i naší těžce zkoušené planetě. A ve své záslužné činnosti pokračuje dodnes. (Daraus, NHA)