Editorial č. 3
„Není nic staršího, než včerejší noviny,“ praví staré novinářské úsloví. Novinařině jsem se věnoval deset let a po tu dobu bych tato slova podepisoval v každou minutu každého dne okamžitě a bez rozmýšlení.
V redakcích novin jsme psali ještě na psacích strojích, hotové stránky jsme vozili do tiskárny k vysázení, později jsme filmy posílali do tisku vlakem, reportáže z hokeje ve Vsetíně jsem do rádia telefonoval z obřího mobilu velikosti menšího kufříku, své příspěvky do televizí mám nahrané na desítkách videokazet, na nichž už obrázky neodvratně ztrácejí barvy. Největší novinářskou vymožeností byl fax.
Čas jsem předběhl jen jednou. Kterousi neděli večer jsem z místa posledního odpočinku Jana Ámose Komenského odtelefonoval z kanceláře starosty Naardenu do redakce šéfredaktorovi Slováckých novin Jiřímu Jilíkovi článek, který jsem si pak hrdě přečetl v novinách ve středu ráno po návratu z Holandska.
„Není nic staršího, než ranní zprávy na internetu,“ láká k přepsání staré novinářské pravdy dnešní zběsilá doba. Ale myšlenky, že by se ta vůně tiskařské černi dala vyvolat znovu, tu jsou a budou…
Listuji-li starými novinami a časopisy, zjišťuji s podivem, že tyto tiskoviny stárnou jen po určitou dobu. Při jejich novém čtení si uvědomuji, že ze starých článků a fotografií odešla právě jen ta aktuálnost. V den vydání jsme vnímali jen ji, protože jsme prožívali stejnou realitu. Ale „časem zmoudřelá“ vůně tiskařské barvy se proměnila v opojný parfém, kterým stojí za to provonět i dny dnešní.
Už víme, jak ony zkoumané události ze zažloutlých stránek pokračovaly, připomeneme si, že stavby i interiéry na fotografiích už nestojí nebo jsou jiné, stejně jako oblečení a účesy lidí. A lidé na nich tady už nejsou nebo zestárli k nepoznání. Ale tehdy byli mladí a jejich zobrazené činy také.
Britský vydavatel Peter McGee začal v několika evropských zemích vydávat faksimilie dobových novin. Vybírá si dny, které v místě vydání politicky „otřásly světem“. A faksimilie jdou na dračku. Události, kterým se věnujeme na webových stránkách Národního házenkářského archivu, svým způsobem také světem (i jen tím házenkářským) zatřásly. A i kdyby ne, lidé, kteří byli tehdy mladí, si i dnes zaslouží úctu a publicitu. A co jsme pro Vás připravili v tomto týdnu?
Ať se daří! Vladimír Salčák