Po jedenadvaceti letech PMEZ opět majetkem Dukly Praha

Házenkářský důkaz

Autobus se objevil v zatáčce a hudba pražské posádky spustila. Lidé v domech naproti otvírali okna a divili se: prší a hraje dechovka. První vystoupili Salivar a Liška. Zářili jako trofej v jejich rukou, jako davy před nimi a mužstvo za nimi. Po jedenadvaceti letech byl Pohár mistrů zase v Dejvicích. Dcera Jiřího Víchy vyndala z kabelky fotku. Táta je na ní o poznání mladší a ona o málo větší než ta lesklá váza. „Hm, je to ten samý pohár,“ řekne kdosi přehnaně suše. Udělují se tituly mistrů sportu. Oči rodičů a manželek hráčů se lesknou dojetím i pýchou. Zátky sektu odstartovaly debatní mumraj. Mluví se hlavně o finálové odvetě v Šabatu. Tam úspěšné tažení házenkářů Dukly v neděli 1. dubna skončilo. Dramaticky, ale šťastně. Projeďme si však tu cestu od začátku…

Bylo po zápase a diváci v Geleenu se radovali. Přestože jejich tým prohrál. „Dukla je přece národní družstvo Československa a my prohráli je o tři góly. Míň než naši holandští reprezentanti na mistrovství světa skupiny B. Víte, co to pro nás znamená?“ říkali nadšeně. V Holandsku to bylo 23:20, v Praze pak 33:18.

Los čtvrtfinále určil TV Zofingen. Co je to za mužstvo? Trenér Vícha zalistoval ve své dokumentaci a mluvil o švýcarských reprezentantech, spojce Schaerovi a křídlu Hubertovi. Ten prý je výtečný skokan, před lety vyhrál v Praze sázku – přeskočil na Václaváku auto. Vojáci vyhráli ve Švýcarsku 25:23, ale v Edenu to nebylo jednoduché – osm minut před koncem 14:14. Zpomalovací „prešovská taktika“ na Pražany platila. Ještě že zachytal Winter. Po výhře 18:15 trenér Vícha: „Zápas, ze kterého bude dlouho bolet hlava. Neproměňovali jsme šance, a sedlo si to hned na čtyři hráče.“

Semifinálový los působil trochu jako bomba: VfL Gummersbach. Pětinásobný vítěz PMEZ a obhájce loňského prvenství, loni vyřadil Duklu ve čtvrtfinále jen s velkým štěstím: dal víc gólů na hřišti soupeře – v Edenu vyhráli vojáci 19:18 a v Dortmundu prohráli 16:17. Po loňském zisku PMEZ prodal Gummersbach do Barcelony 204 vysokého cm vysokého Wunderlicha, střelce za půlku družstva, a byl tedy zákonitě slabší. Dukla o rok vyzrálejší.

„Los to byl ideální!“ říkali hráči a trenéři Dukly, ale ex post, až když v posledních minutách odvety v Edenu nevyšel soupeři signál. Kdyby vyšel a skončilo to 18:18, bylo by zase všechno fuč, jako loni. Zase by rozhodlo víc gólů vstřelených u soupeře. První semifinále v Dortmundu dopadlo dobře – 14:14. Gummersbachu, šestému v lize, jeho fandové příliš nevěřili, přišlo jich jen necelé čtyři tisíce. V obrovské Vestfálské hale se ztráceli, nicméně produkovali docela obstojný rámus. Monotónní a temné údery bubnů jako by věštili neblahý osud Pražanů, vytrvalé skandování „fau ef el!“ hnalo domácí od první do poslední minuty. Vojáci však nejsou žádní zelenáči, což potvrdil i mladík Baumruk chladnokrevným proměněním čtyř „sedmiček“ proti reprezentačnímu gólmanovi Thielovi. Ze spojky výborně střílel Bártek, výtečně chytal Barda a bránil Kratochvíl. Dukla se snažila o rychlé protiútoky, aby se tolik nemusela dřít proti neprodyšně postavené a německy tvrdé obraně, ale dařilo se to jen do přestávky. V pražské odvetě byly poslední minuty ještě dramatičtější, přestože půle 10:5 (!) slibovala opak. Náhlá ztráta sebedůvěry, zahození šancí a tří „sedmiček“… Všechno zachránil Kotrč: na brankovišti soupeře zázračně získal ztracený míč a bylo to 17:16 a za chvilku střílel na konečných 18:17. Diváci s rozpálenými tvářemi spokojeně opouštěli vyprodanou halu a těšili se na oběd, když nervově vyčerpaný trenér Vícha prohlašoval, že na jídlo nemá ani pomyšlení. Pak hovořil o přílišné a svazující odpovědnosti hráčů, o tom, jak přemlouval borce ke střílení „sedmiček“.

Ve finále čekala Metaloplastika Šabac – zvítězila v Kielu, v Budapešti nad Honvédem. Devět měsíců neprohrála – 53 výhry, tři remízy. Několik jugoslávských reprezentantů, kteří ve finále mistrovství světa málem porazili „sbornou“ – brankář Bašič, křídlo Isakovič, spojka Vujovič, pivot Vukovič. Po příletu do Prahy diktovali novinářům sebevědomé věty, že nepřijeli prohrát, doma prý vyhrají o deset… Což Duklu podvědomě poznamenalo v začátku zápasu. Teprve příchod křídel Lišky a Tomy znamenal zvrat – z 5:8 na 9:8. Švédští rozhodčí nestačili, hráči protestovali a byli trestáni. Klíčový a zároveň nejkurióznější bod zápasu: čtveřice Novák, Toma, Kotrč, Černý dala dva góly kompletnímu soupeři! Nejlepší mužstvo světa, jak je často – a řekněme, že přehnaně – Šabac v tisku označován, začalo chybovat a Pražané růst. Nicméně trenér Živkovič neviděl porážku 17:21 černě…

Do Šabatu odletěla Dukla i s Bártkem, který však celý týden místo tréninku „zápasil“ s chřipkou. Městečko nedaleko Bělehradu bylo vyparáděno a stočlenný (!) přípravný výbor chystal náležité oslavy. Sebevědomí se tu vyrábělo jako kaše v pohádce Hrnečku, vař. Začátek Metaloplastice vyšel – 5:1. U televizorů jsme propadali panice. Pak za to vzali Kotrč, Kratochvíl, Salivar a hlavně Barda, když chytil tři „sedmy“ za sebou. A bylo to 6:6 a hned 7:6 pro Duklu. Domácími to zatřáslo. Najednou to byli jen jednotlivci. Nikoliv team-work jako Dukla. Velký výkon však podalo i hlediště a dotlačilo své mužstvo k výsledku 21:17. Stejně jako vyhráli vojáci v Edenu. Minutu před koncem mohl vše zařídit Kratochvíl, hrající svůj životní zápas, ale „sedmičku napálil Bašičovi do kolena. A tak zápas zcela nevhodný pro kardiaky rozhodovaly „sedmy“: Barda a Mesiarik chytili, Salivar byl posledním a nejšťastnějším střelcem vítězů. Naskákali na sebe, ti nahoře řvali radostí, ti dole už spíš bolestí, doktor Trubl málem utrpěl vnitřní zranění… Slavnostní nálada Šabatu splaskla – kdeže veselice, ohňostroj. A na tiskovce si hlouček jugoslávských novinářů smutně šeptal s trenérem Živkovičem…

Jsou házenkářskými nadšenci a váží si profesionálních podmínek v Dukle, stejně jako jejich trenéři Vícha a Růžička. I mimo házenou mají hodně společného, například sedm jich studuje gymnázium a ti, co už maturitu mají, se vrhli na jazykovou školu. Trenéři je dávali dohromady pár let, jako když trpělivý modelář staví pečlivě své dílo. Naplnili pohár mistrů šampaňským, ale za chvíli někdo řekl, že zítra je trénink v Edenu a pozítří liga se Slavií. A nakonec zbývá říci jediné: dokázali, že naše házená může být zase slavná jako bývala.

Pavel Kovář, Stadion 16 (1606), ročník 32, 17. dubna 1984

 Snímky Jiří Pekárek a Jaroslav Skála