Příběh smrti mladého sportovce připomíná detektivku
Záhadná smrt legendárního veselského sportovce Františka Míčky, který by 27. března oslavil pětaosmdesáté narozeniny, mi vrtá hlavou skoro čtyřicet let. O jeho sportovním životě i o rouškou tajemství zahalené smrti jsem se dozvěděl už jako kluk, hrob Františka Míčky se navíc nachází na veselském hřbitově v uličce, kde odpočívají i rodiče mé maminky. Před léty ale jeho jméno zmizelo i z náhrobku. A právě tehdy jsem se začal o případ jeho smrti zajímat intenzívněji. Chtěl jsem téměř zapomenuté události suchem vyčerpaného léta roku 1947 znovu vyvolat na boží světlo a zjistit všechno, co Františkově smrti předcházelo, co se vlastně doopravdy stalo a co bylo potom. A proč. Ale začněme od začátku. Pojďme tedy o téměř sedmdesát let zpátky.
Vlevo nahoře František Míčka, úplně vpravo Milan Příhonský, dole uprostřed Lubomír Bauer.
Veselí nad Moravou je ve sportovním nebi. Na něm září Míčka
V období druhé světové války se ve Veselí nad Moravou objevila skvělá parta vynikajích sportovců. Uměli všechno: atletiku, gymnastiku, fotbal, hokej, házenou… Jejich vůdčí osobností byl František Míčka. Jako dorostenci HC Veselí nad Moravou se kvalifikovali do závěrečných bojů o mistrovský titul Protektorátu Čechy a Morava v ledním hokeji. Bronzová medaile jim unikla jen o pověstný vlásek.V šestičlenné skupině se umístili na třetím místě, když s budoucím mistrem LTC Praha (s vycházejícími hokejovými hvězdami Zábrodským, Stiborem, Pokorným a dalšími budoucími reprezentanty v sestavě) prohráli o jedinou branku 3:4. O hokejový úspěch se zasloužili také Kocián, Bauer, Čech, Procházka, Příhonský a samozřejmě František Míčka. Všichni ale byli především házenkáři. A právě házená (česká neboli národní) prožívala ve válečném období obrovský boom. Ryze český sport, který ve třicátých letech pronikl do celého světa, se stal symbolem odporu proti německé okupaci. Česká házená se hrála v každém městě nebo vesnici a zápasy se odehrávaly před mnohatisícovými návštěvami. Na Slovácku se česká házená hrála nejen ve Veselí a ve Vracově jako dnes, ale také v Uherském Ostrohu, Hodoníně, Moravském Písku, Starém Městě, Bojkovicích, Lužicích, Hodoníně, Lipově, Strážnici, Kunovicích, Kyjově, Nedakonicích – zkrátka všude. Svoji obrovskou popularitu si házená zachovala i po skončení války. Ve Veselí chodily na házenou přes dva tisíce diváků. A právě v době, kdy síla české házené vrcholila, se na vlně popularity vyvezla i zmiňovaná sportovní parta v čele s Františkem Míčkou.
V roce 1975 si na svá sportovní léta zavzpomínalo několik generací veselských házenkářů, nechyběli ani bývalí Míčkovi spoluhráči ve světlých dresech.
Foto: Vladimír Solík
Pro tým vedený trenérem Karlem Pötzlem v základní sestavě Zajíček – Holek, Příhonský, Bauer, Míčka, Procházka, Čech, spolu s Grundem, Zajíčkem, Kociánem, Léskou skončila podzimní divizní sezóna roku 1946 velkým úspěchem: přezimovali na prvním místě a připravovali se k vybojování největšího úspěchu kolektivního sportu na Slovácku v historii. Postupu do nejvyšší soutěže jednoho z nejpopulárnějších sportů té doby – české házené. Jaro 1947 jen potvrdilo, že Veselí nad Moravou mezi českou elitu patří. Tahounem týmu byl obávaný střelec František Míčka, který dokázal prostřelit brankáře i šestnáctkrát v zápase. Byl na cestě mezi sportovní hvězdy československého poválečného sportu.
Kdo zastřelil Františka Míčku?
Zdálo se, že rok 1947 startuje slavnou éru slováckého sportu. Pár týdnů po postupu do I. házenkářské ligy se však stala tragédie. „Jako blesk se rozšířila zpráva, že 10. srpna zahynul tragickou smrtí při přestřelce s banderovskými bandity vynikající hráč házené, skromný a poctivý sportovec, obětavý, věčně usměvavý a nezištný kamarád František Míčka. Zákeřná kulka skončila mladý život tohoto vynikajícího sportovce v době, kdy kolektiv spoléhal v nastávajících ligových bojích na jeho rutinu, na jeho tvrdé přesně mířené střely a obávané zadovky,“ napsal do brožury „30 let české házené ve Veselí nad Moravou“ její autor Vladimír Salčák. Můj otec. „Tati, jak ho ti banderovci zastřelili? A kde? A proč? Já tomu nerozumím,“ ptal se častokrát komunistickou propagandou a filmem Akce B režiséra Josefa Macha s herci Sovákem, Bekem, Deylem o banderovských banditech zpitomělý malý kluk, když na konci šedesátých let otcovo dílko četl poprvé. „Tak jo, já ti to vysvětlím.“ A tak jsem věděl to, co věděli vlastně všichni, ale nesměli o tom mluvit. Proč? Vzpomeňte si, která strana tehdy s 99 procentní převahou vyhrávala volby.
Otec vysvětluje
Proč tatínek vlastně do brožury napsal, že dvacetiletého studenta zeměpisu a tělesné výchovy zastřelili na sokolském táboře v Návojné u Brumova banderovci, vysvětlil před pěti lety i v brožuře „Sokol Veselí nad Moravou - 110 let“. Použiju tedy slova tohoto textu. Tenkrát mi to vysvětloval stejně. Byl statečný a synovi věřil. „V úvodní kapitole o začátcích HC Veselí nad Moravou jsem vzpomněl, že prvním předsedou klubu byl velký milovník sportu a tělovýchovy katolický kněz Bohumil Navrátil. Na straně 10 se zmiňuji o smrti vynikajícího sportovce Františka Míčky, která se v té době oficiálně připisovala banderovcům. Veřejným tajemstvím však byla úplně jiná komunistům nepohodlná verze. Bylo jasné, že v době, kdy každá vznikající tiskovina musela dostat oficiální požehnání od příslušného úřadu, budou některé pasáže v brožuře velmi problematické. A nemýlil jsem se. Po zaslání „nečistopisu“ na Okresní národní výbor v Hodoníně jsem dostal vyrozumění, že se mám dostavit na odbor školství a kultury ONV Hodonín. Dne 28. června 1965 mě přijal předseda tohoto odboru soudruh Telec, který v podstatě s obsahem brožurky souhlasil. Až na dvě místa. Nelíbila se mu zmínka o prvním předsedovi klubu páterovi Bohumilu Navrátilovi. Tuto pasáž jsem měl vypustit. Snažil jsem se soudruhovi Telcovi vysvětlit, že páter Navrátil požívá dosud ve Veselí u lidí velké obliby a z dějin veselské házené jej vymazat nelze. Nakonec trval jen na tom, abych z textu vypustil zmínku, že to byl katolický kněz.
Druhou velkou výhradu měl k osobnosti Františka Míčky. Mluvil dobovými frázemi obsáhle o kultu osobnosti. Dodnes jsem rád, že jsem stať o jeho existenci a smrti obhájil. Argumentoval jsem tím, že je vzorem pro mládež ve Veselí a pokud by čtenáři zmínku o něm v brožurce nenašli, mohli by si ledacos domýšlet. Nakonec povolení dal. Má jednací číslo čj.87/65-kult.Te-6 ze dne 28.6.1965-odbor školství a kultury ONV v Hodoníně.“
A jak to bylo doopravdy?
Dva roky po skončení druhé světové války se v důsledku zhoršené mezinárodní situace snažily oddíly Ukrajinské povstalecké armády zvaných banderovci (podle bývalého velitele Stepana Bandery) dostat z Polska přes Slovensko na Západ. V té době vyvrcholila polská operace „Visla“ a československá „Akce B“ a snahou velitelů UPA byl přesun jejich jednotek do okupačních zón USA v Německu a Rakousku přes československé území. Banderovci předpokládali, že na Slovensku jim nebude kladen žádný odpor, že se jim podaří úhybnými manévry vyhnout se bojovým střetům s československými bezpečnostními silami. Počítali i s podporou slovenského obyvatelstva a slovenských protikomunistických důstojníků. Československá vláda reagovala tak, že z příslušníků pohraničních útvarů SNB byl zformován samostatný Pohraniční pluk SNB „Slovensko". Příslušníci UPA postupovali na západ a mnohdy dokázali za den překonat i 40 km v horském terénu. Při střetech s československými bezpečnostními složkami používali osvědčeného způsobu pronikání vpřed - v soustředěné palbě jedním směrem a proražení obrany bez ohledu na ztráty. Československé bezpečnostní složky banderovské skupiny postupně rozbíjely i za lidských obětí. V tomto roce již banderovci táhli v malých skupinách, které se vyhýbaly československým vojákům a příslušníkům SNB a Finanční stráže. Pronikali i na Moravu, odkud chtěli pokračovat do Rakouska a západního Německa.
Musíme na místo činu
Před pěti lety jsme na jaře s tatínkem vyrazili na místo činu, který zakrývala rouška tajemství už pětašedesát let. S sebou jsme vezli již zmiňovanou brožuru „Sokol Veselí nad Moravou - 110 let“, kde popsal Míčkovu smrt i mlčení o ní jeho nejbližší kamarád Zdeněk Smejkal: „Při různých příležitostech jsme vzpomínali na Frantu jako na výborného gymnastu sportovce, kamaráda, člověka a člena Sokola, nikdy se však blíže nevylíčilo, jak vlastně zahynul. Já jsem ale v těch kritických dnech v Návojné nebyl, vedl jsem žáky na minulém turnusu.“ Sokolské stany stály nedaleko od zámku.
Tehdy to byla ještě parádní stavba, opuštěná jeho majitelkou při ústupu Němců za války. Pavlína z rodu rod Centner-Manner se počátkem roku 1945 rozhodla, že uchrání to nejcennější před příchodem východních vojsk a nechala odvést a zazdít šestnáct beden s cennostmi na hrad Světlov v Bojkovicích.a sama v noci 24. nebo 26. dubna Návojnou ve strachu opustila, přestože existuje několik doložených případu, že zámečtí místním za války pomáhali a zejména slečna Felicie využívala svého vlivu a zabránila neštěstí. Zámek, velkostatek i brumovská pila byly pak zabrány podle dekretu o konfiskaci německého majetku.
Oldřich Šenkeřík a Vladimír Salčák st. před zámkem
Tehdy jsme zámek ani nemohli ve vesnici najít. Během vlády jedné strany se z něj stala nevzhledná šedivá budova. A přece byla před pětašedesáti lety svědkem oné fatální události, omylu, chyby českého vojáka. A smrti skvělého sportovce, který vedl sokolský tábor. „Naši táborníci se ocitli na trase banderovců. Do tábora dorazila jednotka československé armády, která měla tábor ochraňovat před vyrabováním. Jednotce velel shodou okolností také Veselan kapitán Herman, syn bývalého ředitele obecné školy. Nařídil, aby se táborníci stáhli ze stanů do zámku a rozmístil hlídky. Hlídky byly ale postaveny špatně, což věděl i každý malý sokolík. Hlídka byla na svahu u zámku, za zády volný prostor, před ní tmavý les, bez výhledu,“ popisuje situaci podle vyprávění přímých účastníků tábora Zdeněk Smejkal, který po okolnostech kamarádovy smrti i na naléhání rodičů zastřeleného sokola pátral. Ani oni ale neznají celou pravdu, vždyť byli po evakuaci ukryti v zámku. Někdo z táborníků si prý posteskl, že něco zapomněl ve stanu. František se rozhodl pro věc zajít. To se mu stalo osudným. Noční tmou zahřměla dávka ze samopalu. Pak bylo ticho. Trvalo šedesát let.
Našli jsme svědka, tehdy mu bylo deset let
Levé křídlo zámku v Návojné před pěti lety už nestálo, nešetrnými architektonickými úpravami bývalé sídlo německých Center-Mannerů pozbylo někdejší empírový půvab, když bylo koncem šedesátých let minulého století zbouráno (od té doby se však podoba stavby opět změnila, zámek byl přestavěn, fotografii uvidíte na konci článku). Důchodce Oldřich Šenkeřík si však všechno dobře pamatoval. „Tady v těchto místech se to stalo. On šel za těmi vojáky. Od devíti hodin bylo vyhlášeno stanné právo.
Tady byl takový park a Sokoli stanovali tam za tím kopečkem. Tady byl kaštan,“ vybavily se tehdy sedmdesátiletému starousedlíkovi vzpomínky na osudovou noc. Otec drží diktafon a během fotografování si všimnu, že se mu chvějí ruce. „Tady zůstaly jen hlídky a děti s vedoucími schované v zámku. Vojáci jeli někam k tunelu, tam měli vykopané dva zákopy. Odtamtud zazněla střelba - ti banderovci byli asi na „Maďarách“, dost daleko od zámku. Táborníci spávali uvnitř, zařídili si nějaké místnosti. On se s těma vojákama znal, šel se zeptat, co se děje. Možná vyšel oknem, my jsme tak také chodili,“ vzpomíná roztržitě Oldřich Šenkeřík. Byl tehdy kluk a bydlel také v zámku. Se Šenkeříkovýma tam žily i další dvě rodiny. „Nás bylo pět dětí. Otec nebyl doma, byl na nějaké vartě. Když se začalo střílet, matka nám řekla, ať si poleháme na zem, slyšeli jsme jenom sténání. Nejdříve padla jedna rána, potom jsme slyšeli krátkou dávku.“ Oldřich Šenkeřík ležel pár centimetrů od umírajícího Františka Míčky. Dělila je jenom zeď.„Tady jsme měli okna, z toho tu kulku vytahovali.
Matka říkala, že něco s tou kulkou dělali kombinačkama a s tím pláštěm. Pak to ukazovali a říkali: „Vidíte, že to není naša kulka!“ Pohlédli jsme s otcem na sebe. Důkaz, že se smrtí Františka Míčky bylo manipulováno jen pár minut po jeho skonu, zaviněném nezkušeností a špatným velením, byl na světě. A kvůli hlouposti se na fenomenálního sportovce muselo zapomenout. Na šedesát let.
Pohřeb Františka Míčky
Míčka není obětí banderovců. Dostali ho naši
„Odnesli ho na nosítkách do jednoho baráku. Přijel doktor Študlík z Brumova, ten byl za I. války válečným chirurgem. Podíval se na něj a řekl: „Takových ran jsem viděl moc, nepřežije.“ Ani se nesnažil nějak ho dopravit do nemocnice na Vsetín. Rodiče sem pak jezdili dlouho, pokládali květiny tam u té zdi. Kolem té díry po jedné z kulek bylo červené kolečko.
Dnes už nejezdí skoro nikdo,“ vypráví Oldřich Šenkeřík, muž, který byl v osudovou chvíli úplně nejblíž. O tom, že o smrti Františka Míčky se ve Veselí nesmí mluvit, nevěděl. Až teď.
„Ti vojáci byli poplašení, polekali se. Měli strach, nechtěli ho střelit. Nevím, jaké měl ten velitel zkušenosti, když si tady postavil pod ten kaštan kulomet. Ten střelec neviděl dál než dvacet kroků. Co to bylo za vojáka? Granátem na dvacet metrů by ho nepřítel zneškodnil.“
Rozloučili jsme se. Letos v březnu by se František Míčka možná dožil pětaosmdesáti. Asi by měl za sebou hvězdnou sportovní kariéru, možná by ale seděl v komunistickém lágru, možná by učil děti. Kdo ví. Je však dobře, že se na něj nezapomnělo. Před pěti lety na jaře mu veselští bratři Sokoli odhalili pamětní desku na zdi sokolovny. Pár metrů od házenkářského hřiště, kde se proslavil.
Čest napsat epilog má ten, kdo to začal - autor brožury Vladimír Salčák starší:
V roce 1965 slavil oddíl české házené ve Veselí nad Moravou třicet let trvání. Veselští házenkáři pořádali tradiční turnaj, ve výloze jednoho obchodu vystavili tablo s fotografiemi hráčů oddílu, k oslavám připravovali vydání brožurky o historii české házené. Do té doby to byla málo obvyklá forma propagace a mně připadl velmi zodpovědný úkol historii naší původní hry ve městě pro budoucí generace zaznamenat. Materiály jsem čerpal z novinových výstřižků, vzpomínek pamětníků a také z kroniky sportovního klubu, který kromě házené měl také oddíl hokeje. Od hokeje byl odvozen i název klubu HC (Hockey club) Veselí nad Moravou.
Františka Míčku mám v paměti uloženého na nejpřednějším místě. Přitom ON o mé existenci vůbec nevěděl a já o něm v době vzniku házenkářské brožury jen velmi málo. Vyrůstal jsem ve čtvrti Hájek. Tam bylo mezi vzrostlými stromy borovic a olší hřiště, kde jsme se proháněli s mladickým elánem „hadrák“, což byl míč, vyrobený ze starých hader. Na sokolovnu, kde se více soustřeďovala mládež z opačného konce města, jsme měli my, kluci z Hájku, daleko. Daleko blíž jsme měli na „orelku“, kde se hrál fotbal. Vyrůstal jsem v křesťanské rodině a chodil jsem nikoliv do Sokola, ale do Orla. Po nedělní mši svaté zvané „školácká“, jsme stáli před kostelem a čekali, až vyjdou děvčata, která se nám už začínala líbit. Kolem nás směřoval na sokolovnu usměvavý sportovec, oblečený v dresu, trenýrkách a „štulpnách“. Přes toto sportovní oblečení měl přehozen „jarák“ - kabát, který se nosil na jaře či ještě před zimními mrazy. „To je František Míčka!“ špitali jsme při pohledu na vynikajícího házenkáře, gymnastu a hokejistu. Františka jsem viděl hrát házenou jen několikrát. Ale i z pár průniků na sokolovnu, kde tenkrát veselští házenkáři stoupali až na svůj historický vrchol, jsem poznal, že je to vynikající sportovec bez známky primadonství. Jeho trestné hody či v té době hodně populární zadovky byly dokonalé. Házené jsem se začal věnovat až v době, kdy jsem se jako „oběť“ nechvalně známé Lánské akce začal učit vrtním horníkem ve slovenských Gbelách. Tělovýchovným instruktorem na Hornickém učilišti č.2 byl sportovec Miloš Sedlák z Hodonína. Ten mě přivedl k házené, které jsem pak zasvětil velkou část svého sportovního života. Při prvních dotecích házenkářského míče jsem věděl, že hraji stejnou hru, kterou ještě nedávno hrával můj velký sportovní vzor. O to více jsem se snažil, abych se mu alespoň v něčem vyrovnal. Po vyučení jsem pak jako sedmnáctiletý student začal hrát za mužstvo Veselí nad Moravou, kde se po několika letech útlumu házená opět vzkřísila k životu. Finanční podmínky pro provozování tohoto sportu v našem městě nebyly příznivé. V miniaturní šatně přebudované z promítačské kabiny kina Oko v budově sokolovny přežívaly staré vybledlé a vytahané dresy, ve kterých hrávali slavní veselští házenkáři I. ligu. Věřil jsem tenkrát, že dres, ve kterém trénuji já, nosil i můj sportovní vzor František Míčka. Před pár lety jsem vyslovil znepokojení nad tím, že všichni občané našeho města, kteří nějakým způsobem Veselí zviditelnili, mají svou pamětní desku, jen František Míčka ne. I proto jsem rád, že veselští Sokoli v rámci oslav 110. výročí pamětní desku odhalili Františku Míčkovi na budově Sokolovny, kde tento všestranný sportovec a vzor mladé generace sportoval. Můj nejen sportovní život ovlivnil zcela zásadně a jsem rád, že jsem i já před pětačtyřiceti lety udělal něco pro to, aby se něj nezapomnělo.
